MOZAIKA

08 / 2019

D U C H O V N Í   P R O G R A M

SENOHRABY  -  (kaple sv. Vojtěcha)                     Modlitební setkání Čt - 18 h.

     Svatá zpověď před nebo po mši svaté                  Mše sv.: čtvrtý Čt 18 h.

  Do farnosti Hrusice patří: Hrusice, Hrušov, Lensedly, Mirošovice, Senohraby, Třemblat a Turkovice.   

Ostatní: dle dohody s knězem po mši svaté nebo na adrese:

Římskokatol. farnost, Masaryk. Nám. 1, 251 64 Mnichovice, tel:323 640 737

Slovo duchovního otce

PANE, NAUČ NÁS MODLIT SE (Lk 11,1)

je věta, kterou jsem měl na primičním obrázku v roce 1976.

   Kdo nás naučil první modlitbě - maminka, dědeček, babička, někdo ze sourozenců, spolužák, kněz, kmotr? S modlitbou „Andělíčku můj strážníčku“ nevystačíme po celý život. Stále se učíme modlit a tím hlavním učitelem je Pán Ježíš.

   Pro děti na náboženství připravuje během roku každý týden na  pokračování knížku jáhen Josef Janšta. Tento rok se tam často objevovala modlitba svými slovy, která vycházela ze situace, v jaké se dítě zrovna nacházelo.

   Rodiče učí dítě prosit, kdykoliv něco chce. Tak by se tam mělo objevit kouzelné slůvko „Prosím.“ Také Ježíš nás učí prosit nebeského Otce o dary pro život pozemský i pro život věčný.                       

   Pán Ježíš tyto prosby shrnul do modlitby, kterou nazýváme modlitbou Páně, tedy modlitbou Ježíše - „Otče náš“. Třeba jen prosba: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes,“ - možná to bereme jako samozřejmost, že máme co jíst, ale když pak vidíme, že jinde ve světě lidé trpí hladem…

   Pannu Marii učili modlit se její rodiče svatý Jáchym a svatá Anna, jak jsme jejich památku slavili 26. 7. v Mnichovicích a předtím při poutní mši svaté ve Strančicích 20. 7. Ale Panna Maria, když přišla k Alžbětě, nemodlila se naučenou modlitbu. Z její duše vytryskl chvalo-zpěv: „Velebí má duše Pána,“ jak jí to v té chvíli Duch Svatý vnukl.

   Taky z toho vidíme, že rodiče nestačí naučit děti modlit se ve všech situacích života. Hůře jsou na tom děti, které rodiče vůbec neučili v životě spoléhat na Pána Boha.

  Umět se dobře modlit, znamená dobře žít. Modlitba má vycházet z našeho života. Z modlitby čerpáme sílu ke správnému životu.

   Kéž je pro nás pozemský život stále školou modlitby a jsme tak dobře připraveni na věčnost, kde se budeme modlit věčně. P. Ivan

BOHATSTVÍ (Lk 12,13-21)

Evangelium končí slovy „Být bohatý před Bohem.“

   Čím je člověk bohatší hmotně, tím více potřebuje Boží pomoc, aby nepropadl pýše. Většinou se modlíme, když nám něco chybí – nemáme zdraví, nemáme auto, nemáme vzdělání, nemáme dobré postavení v zaměstnání. Ale opačně – když jsme zdraví, máme auto, máme vysoké vzdělání, máme dobré postavení v zaměstnání, tak nám hrozí pýcha, Pána Boha nepotřebujeme a přestáváme se modlit. Proto je potřeba se modlit a zvláště si vyprošovat pokoru.

  Když se s někým rozdělíme třeba o jablko, může mít každý půlku nebo ještě méně. Když se však rozdělíme s druhými o svou víru, zůstane nám víra celá. I když bude větší, nemusíme pro ni stavět novou stodolu.

   Církev je krásná nevěsta, i když má někdy svatební roucho umazané od hříchu. Kdo věří v církev, musí také počítat s pokorou, se kterou se obrací na Boha a prosí za růst církve, za růst víry v církvi.

   Kéž nám neleží na srdci jenom hmotné bohatství, které zde jednou stejně necháme, ale pokorně a s vírou usilujeme o bohatství duchovní.

TĚM, KDO MILUJÍ BOHA, VŠECHNO NAPOMÁHÁ K DOBRÉMU

(Řím 8,28) – zkušenosti Patera Ivana z exercicií:

   Každoročně se snažím jako kněz být na exerciciích. Které myslíte, že pro mne byly nejdůležitější? Byly to exercicie, které se mi vůbec jako bohoslovci nelíbily. Kněz, exercitátor, četl něco z papíru a vůbec ho to nebavilo, koukal do stropu. O přestávkách jsem chodil po chodbě semináře a modlil se růženec. Do desátku jsem si vložil větu z Písma svatého z Horského kázání – a nic. Zkusil jsem to ještě jednou a zase nic a potřetí mě začaly napadat pěkné myšlenky, že bych z toho rozjímání měl delší promluvu, než jsem zvyklý kázat. Tak jsem se vlastně díky Panně Marii i díky tomu knězi, jehož exercicie se mi nelíbily, naučil rozjímat.

   Letos jsem byl na exerciciích na Svatém Hostýně. Bylo to inzerováno jako duchovní obnova se svatým Ignácem. Domníval jsem se, že to budou kněžské exercicie. Zatím jsem tam byl jediný kněz, ostatní byly řeholnice, manželé, případně jednotlivci. Bylo to i tak velmi pěkné. Všem šlo o duchovní obnovu. Myslel jsem, že když je tam tolik žen, že se vůbec nebude mlčet. Naopak, ony mlčely, zatímco já, kněz, jsem byl upovídaný. Když jsem totiž vyšel ven z domu a potkal cizí lidi, kteří viděli kolárek, pěkně pozdravili: „Chvála Kristu.“ A já se zastavil a ptal se jich, odkud jsou a podobně. Při druhých exerciciích, na kterých jsem byl potom v pražském semináři, bylo ticha více.

Ze života farnosti

   Na 1. pátek v srpnu byl Pater Ivan na Hostýně na exerciciích. Před odjezdem myslel na farníky a zajistil místo mše svaté alespoň bohoslužbu slova se svatým přijímáním. Mgr. Petr Sklenář se  ale  v  kostele setkal s naprostým nezájmem lidí. Chyba asi byla, že se v neděli tato změna hlásila. Další pátek už věřící zase přišli…

   Těší nás zájem o sobotní mši svatou s nedělní platností v  Mnichovicích.

Rozpis náboženství na příští školní rok se teprve domlouvá: Ondřejov a Chocerady - zatím není k dispozici vyučující. V Hrusicích bude ve středu od 17,30 hod. V Mnichovicích v pátek od 14 hod. (nebo) od 14,30 h. Pro děti, které přešly od nového školního roku na jiné školy, by byla možnost také v pátek až po mši svaté, která je od 17,30 hod. Sledujte ohlášky a vývěsky u kostelů.

   Snad jste si všimli, že po opravě fasády kostela začala oprava fasády fary. Stalo se tak díky dědickému daru 500 000 Kč po manželech Šímových. Tato rodina dříve žila v Mnichovicích a podílela se na pořízení Betléma v roce 1940 a na opravě interiéru kostela před 20 roky. Stavebnímu techniku ing. Pešatovi se podařilo také získat příspěvek ze Svépomocného fondu 200 000 Kč. To umožnilo začít s opravou na straně do náměstí. Na pokračování v dalších letech bude záležet, jestli se seženou další peníze.

Z katechismu pro dospělé:   Co spojuje mou víru s církví?

   Nikdo nemůže věřit jen tak pro sebe, stejně jako nikdo nemůže žít jen tak pro sebe. Víru přijímáme od církve a žijeme ji společně s lidmi, se kterými se o ni dělíme.

   Víra je tou nejintimnější věcí člověka a přece není jeho soukromou záležitostí. Ten, kdo chce věřit, musí se naučit říkat „JÁ“ stejně jako „MY“, protože víra, kterou by člověk nedokázal sdělovat a  sdílet, by byla proti zdravému rozumu. Jednotlivý věřící člověk připojuje svůj svobodný souhlas církve k „Věříme“. Od ní víru přijal. Byla to ona, která nesla víru staletími až k němu, chránila ji před  pokřivením a dávala jí vždy zazářit. Víra je proto podílem na společném přesvědčení. Víra druhých mě nese, stejně jako oheň mé víry může nadchnout a posilovat druhé. „JÁ“ i „MY“ naší víry zdůrazňuje církev tím, že při bohoslužbách používá dvě různá vyznání víry: Apoštolské, které začíná slovem „Věřím“ a velké, takzvané nicejsko-cařihradské, které ve své původní formě začínalo slovem „Věříme“.

Z katechismu pro děti:    Věříme v jednoho Boha nebo ve tři?

   Věříme v Boha ve třech osobách. Bůh není samota, nýbrž dokonalé společenství.

   Křesťan se nemodlí ke třem různým bohům, nýbrž k jedinému Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému. To, že je Bůh trojjediný, nám sdělil Ježíš Kristus: On, Syn, hovoří o svém Otci v nebi (já a Otec jedno jsme). Modlí se k Němu a dává nám svého Svatého Ducha, který je láskou Otce i Syna. Proto jsme byli pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.