09 / 2015

D U C H O V N Í   P R O G R A M

SENOHRABY  -  (kaple sv. Vojtěcha)                           Modlitební setkání Čt - 18 h.

                                                                                  Mše sv.: čtvrtý Čt 18 h.

 Do farnosti Hrusice patří: Hrusice, Hrušov, Lensedly, Mirošovice, Senohraby, Třemblat a Turkovice.

Ostatní: dle dohody s knězem po mši svaté nebo na adrese:

Římskokatol. farnost Kostelní 1, 251 64 Mnichovice, tel:323 640 737        

Případné změny sledujte na vývěsce kostela.

Slovo duchovního otce

NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

   Velké svátky slavíme již v předvečer - Štědrý den, Vigílie velikonoční, Vigílie svatodušní, Vigílie před svátkem narozením Jana Křtitele a také Vigílie před Nanebevzetím Panny Marie. Pán Ježíš vstoupil sám do nebe vlastní božskou mocí. Panna Maria není božská osoba, a tak byla vzata do nebe jejím synem. Proto to rozdílné označení - Nanebevstoupení Páně a Nanebevzetí Panny Marie.

   1. 11. 1950 Svatý otec Pius XII. prohlásil Nanebevzetí Panny Marie za článek víry. Čekali bychom, že od roku 1950 se teprve začnou stavět kostely zasvěcené tomuto tajemství. A zatím? Kolik máme kostelů starších - Svatá Hora, Stará Boleslav, v naší farnosti Chocerady aj. Byla tak jen potvrzena víra věřících, která je starší než toto dogma.

   Kéž rádi rozjímáme o tomto tajemství ve čtvrtém desátku slavného růžence.

   Ostatky svatých bývají zabudovány v hlavním oltáři. Nikde však nenajdeme nějakou relikvii Panny Marie. Je celá s tělem i duší vzata do nebe.

   Nepřestala nám být blízko. Naopak, může pro nás více konat, pro  naši záchranu. Ne, že by sama konala zázraky a přimlouvá se za  nás, jako se přimluvila za novomanžele v Káni Galilejské. Nejde jí na prvním místě o náš pozemský prospěch, ale o záchranu naší duše.

   Víra v její pomoc, v její přímluvu byla jistě hlavním motivem staveb kostelů, zasvěcených jejímu Nanebevzetí. Panně Marii vděčíme za  zázračná obrácení, tedy uzdravení na duši. Ne, že by je sama vykonala, ale za nás se přimluvila.

   Kéž na Pannu Marii nezapomínáme a jsme jí blízko jako její děti.

                                                                                                      P. Ivan

Ze života farností

   8. 8. byli v Hrusicích oddáni Pavel Poljak a Marcela roz. Mikešková z  Hrusic.

   12. 8. byla v kapli sv. Anny ve Strančicích zvláštní svatba - pan Jan Zenkl a Marcela Chrpová. Vdovec a vdova, chtěli mít více méně svatbu v tichosti, ve skromnosti, tak tam byli oni dva, 2 svědkyně, ministrant (syn p. Zenkla) a fotografka.

   15. 8. byla další svatba ve Strančicích. Jana Dufka a Bohumilu Koppovou oddával dominikánský kněz Savio Řičica z Prahy.

   15. 8. jsme slavili poutní Slavnost v choceradském kostele. Díky těm,  kteří se snažili tento kostel před touto poutí vylepšit (květiny, úklid opravy zdí…). Při pouti byla radost z toho, že byl kostel docela plný a u oltáře 9 ministrantů.

   1. 9. byl pozván P. Ivan na slavnostní otevření 3. patra Základní školy v Mnichovicích. V duchu tam požehnal všem žákům, učitelům a rodičům a pak v 17,30 hod. měl v kostele za všechny školy v mnichovicko-hrusické farnosti mši sv. V kázání se zmínil o tom, že se narodil v minulém tisíciletí, ale když se v světě vše mění, Bůh sám je bez proměny. Svěřil také všechny pod ochranu Panny Marie, která nás přivádí blíž ke Kristu.

   8. 9. jsme měli v Mnichovicích 2 slavnosti najednou. V úterý jsme se soustředili na Slavnost Narození Panny (bylo nás v kostele 18), v neděli zase na Slavnost výročí posvěcení kostela před 261 roky. Mše sv. byla za kněze, kteří zde působili (P. Kahoun, P. Mendl aj.). Při mši sv. kněze napadlo se modlit i za ty lidi, kteří sem chodili. Můžeme myslet na ty, kteří na místě, kde sedíme, sedávali. Pokud jsou v  očistci, vyprošovat jim, aby se dostali brzy do nebe, pokud jsou v nebi, prosit je, aby se za nás modlili.     

   V sobotu 12. 9. jsme si připomněli při mši sv. výročí posvěcení kostela v Choceradech.

   10. 9. jsme se rozloučili v Ondřejově s Miluškou Huckovou. Na parte má krásné motto: Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť uzří Boha.

   Náboženství začalo 9. 9. v Choceradech a v Ondřejově. Radost byla z   nových žáčků v Choceradech, kteří jsou jistě plodem loňských Adorací. Další rozpis je ve vývěskách u kostelů. Je možná změna podle rozvrhu dětí.

   Sv. zpověď dětí - je to výzva pro rodiče, aby na to dohlédli a sami šli, pokud možno, příkladem.

   Poutní mše sv. v Hrusicích bude v pondělí 28. 9. v 10,30 hod.

Různé

   Začala oprava mnichovického kostela, rozdělená na několik částí. Letos to je severní střecha, věž a hromosvod. Přispělo na ni Ministerstvo kultury 600 000 Kč, Městský úřad Mnichovice 290 000 Kč, Arcibiskupství pražské 350 000 Kč ze Svépomocného fondu, do kterého každý rok pravidelně přispíváme, zbytek platí farnost. Celkem má oprava stát 1 389 415 Kč. Byl také jmenován bezpečnostní technik, kterému farnost musí zaplatit 15 000 Kč.

   Od 9. 9. se z kostelní zahrady stalo zázemí staveniště. Od 14. 9. již nezvoní zvony a nejdou hodiny.

   23. 8. odjel P. Ivan na exercicie na Lomeček u Vodňan.  Kněz tam mluvil o hřivnách, o víře i o humoru ve víře. Např.: O hřivnách - většinou myslíme, že jsou něco, co dostaneme a máme rozmnožit, ale může to být i něco, co nedostaneme. Co s tím? Třeba neschopnost se modlit - to má posílit náš hlad po Bohu. Modlitba zachránila sv. Terezii. Nejhorší pokušení je opustit modlitbu, když se nám nedaří.

   Představme si lano - když se dopustíme hříchu, jako bychom to lano přeřízli. Když nám pak Bůh hříchy odpustí, dochází znova k jeho navázání - už to máme kratší a tak jsme blíž k Bohu.

   V jedné přednášce povídal o humoru ve víře a přiložil k tomu článek z knížky Deník marnosti od Dominika Pecky:

   Žijeme v nádherné době… z vyprávění mezi kněžími vězni v 50. letech: Jeden Gaskoněc měl obě nohy dřevěné. A přeci nenaříkal, neboť to se na březích Garonny nedělá.

   A takto uvažoval: „Dokud jsem měl své nohy, stávalo se mi často, že ten nebo onen pitomec mi šlápl na kuří oko. Teď se mi to nemůže stát, kuří oko nemám. Komáři mě neštípou, pes mě nemůže kousnout do lýtka, sníh a bláto mi nevadí, hřebíky v botě mě nebodají, uspořím na botech a punčochách a zbývá mi víc peněz na víno, netrápí mě vředy ani podaqra a jiné podobné nemoci, za které se musí platit felčarovi. A zase ušetřím a mohu si přilepšit v hospodě. A že mám nohy ze dřeva, jsem chráněn před koulemi, kdyby po mně někdo střelil. Ty nohy nestárnou a užívám jich nejen k chůzi, ale i k jiným účelům: Louskám jimi ořechy a přehrabuji polena v krbu. Když se ty nohy opotřebují, koupím si nové a těmi starými zatopím. Až umřu, zase ušetřím, protože mi postačí menší rakev…

   Bratři, vy se smějete, ale je v tom poučení i pro nás. Jsme ve vězení, to je zlá věc, nesporně. Ale uvažte, že se o nás starají, najíst dostaneme. Jídlo není valné, to je pravda, ale leckomu vězeňská dieta prospívá. Nejeden si vyléčil otylost, všelijaké žaludeční a dvanácter-níkové vředy a jiné potíže. Spíme klidně a nemyslíme na to, co budeme příští den dělat. To není naše starost. Málokdo nám píše, a když lidé nepíší, nemusíme odpovídat. Netrápí nás samota, je nás tu víc než dost. Můžeme si povídat, je-li nám smutno. Poznáváme se navzájem. Máme bohatý výběr zpovědníků a duchovních rádců a to, co nás trápí, můžeme obětovat za spásu duší a na odčinění svých provinění. Není to přece peklo. Je to jen jakýsi očistec. A očistec není jen trápení, je to i naděje. Dokud jsme byli na svobodě, žili jsme ve strachu, že budeme zavřeni. Teď už jen žijeme v naději, že budeme propuštěni. A co je krásnějšího na světě, než naděje, jakožto čekávání budoucího dobra. Buďme tedy tak trochu jako ten Gaskoněc…“